Katko, jak jste se k psí fyzioterapii dostala? Kde jste se ji učila? Prý máte dokonce mezinárodní certifikát.
Tak to asi zrovna nebude krátká odpověď 😀 Představte si pravěk, asi tak před dvanácti lety, kdy slovo fyzioterapie zvířat neexistovalo. Nikdo ho neznal, nikdo z majitelů takovou službu nehledal, protože o ní nevěděl. Tenkrát pan doktor Duchek hledal možnosti následné péče pro své pacienty a pořídil do své kliniky rehabilitační vanu s podvodním pásem. A já jsem se tou dobou k tomu naprostou shodou náhod nachomýtla a totálně mě to pohltilo. Jen ty začátky nebyly tak snadné jako dnes, s milionem možností se vzdělávat. Tenkrát to prostě neexistovalo, takže to prvních pár let byla těžká improvizace. Dnes to vidím jako skvělou výhodu, protože mi nikdo nenasadil žádné klapky na oči. Po pár letech jsem pak odjela do zahraničí a získala, jak píšete, mezinárodní certifikaci ve veterinární fyzioterapii.
Přiblížíte prosím čtenářům, jak taková psí fyzioterapie vypadá?
To vždy záleží na tom, s čím pejsek dorazí. Vzhledem k různorodosti pohybových problémů může každá psí fyzioterapie vypadat jinak, nicméně tedy obecně by to mělo vypadat tak, že dorazí pacient, kterého si necháme předvést v pohybu, pak dlouhým křížovým výslechem vyzpovídáme majitele o všem možném, jak pejsek žije, na čem chodí, jaký je jeho denní pohybový režim a přitom si psa prohlížíme rukama, tedy různě ho prohmatáváme, skenujeme a vytváříme si obrázek o tom, s čím asi budeme pracovat. A pak, podle závažnosti problému, se kterým pes dorazí, začneme pracovat na zlepšení stavu. Někdy je to jen o tom psa uvolnit, porovnat, protáhnout. Někdy je plán složitější a musíme na psa vymýšlet různá lišácká pohybová cvičení, abychom ho přesvědčili o používání nějaké části těla, kterou již pes odepsal.
Kdy se na vás pejskaři obrací? S jakými zdravotními problémy?
Jsme pracoviště, které se specializuje na těžké neurologické případy, a myslím si, že v tomto je naše centrum již poměrně známé a jsem moc ráda, že už i veterinární lékaři napříč republikou k nám své pacienty posílají. Takže se u nás poměrně často setkáte s ochrnutými pejsky v různých stádiích rehabilitačního procesu. Pak samozřejmě se psy po ortopedických operacích, psími starouši a poslední dobou k nám chodí i hodně sportujících psů.
Chodí za vámi jen lidé s nemocnými pejsky nebo i preventivně?
Co se týká prevence, začíná se preventivní péče lepšit. Jedná se především o stárnoucí pejsky a sportující a pracovní psy. U geriatrických pacientů je fyzioterapie velmi zásadní, bohužel často přicházejí pár minut po dvanácté. Stárnoucí pejsek má tu nevýhodu, že majitel si velmi dlouho nevšimne, že psa může něco bolet, protože se jedná často o bolest chronickou. Často řešíme až situace, kdy pes sice dobře žere, byl by snad i veselý, ale už se nemůže ani zvednout sám z pelíšku. To už je trochu pozdě a je lepší začít včas. U sportujících psů je ten boom značný, a to díky tomu, že psovodi jednoznačně vidí rozdíl ve výkonu po ošetření. To je velmi dobré, protože sportující psi jsou neskutečně zatíženi stereotypním pohybem, který ve sportu dělají, a jejich pohybový aparát skutečně potřebuje profesionální péči.
Co děláte, když pejsci moc nespolupracují a do cvičení se jim nechce?
No, to je složitá otázka. Pravda je, že téměř žádný pacient nechce rehabilitovat, a to jak v humánní, tak i té veterinární rehabilitaci. Fyzioterapeut musí být velmi dobrý kynolog, psycholog a manipulátor, aby si poradil i s urputnými ochrnutými buldočky, vzteklými jezevčíky nebo jinými paličáky, kteří chtějí všechno, jen ne cvičit. Konkrétní radu asi nemám, ale samozřejmě je potřeba nabídnout zcela neodolatelný pamlsek a máte napůl vyhráno. Někdy je dobré uzdu povolit, jindy trochu přitáhnout, ale primárně jde o to vybudovat si se psem důvěru. Pes, který svému fyzioterapeutovi důvěřuje, mu umožní pracovat opravdu velmi hluboko a nechá sebou všemožně manipulovat, což je při fyzioterapii naprosto žádoucí. Proto je tak důležité zaměřit se na odstranění bolesti. Psi brzy pochopí, že i když jim nějaký dotek či blízkost cizího člověka není příjemná, po „terapii“ se cítí lépe a dokážou si to propojit.
Prý si berete i neurologicky nemocné pejsky domů, je to pravda?
To už je minulost. Nyní mám doma malé mimčo a veškerý volný čas patří jemu. Nicméně dřív prostě vznikaly situace, kdy majitel nezvládal či nemohl pravidelně rehabilitovat, přitom pejsek měl velký potenciál se rozchodit. No co byste dělali? Samozřejmě že se toho ujmete a dotáhnete to do zdárného cíle, i za cenu nějakého menšího nepohodlí s pacošem doma navíc. Možná trochu zlehčuji, ono je to docela náročné, ale za ten výsledek to stojí a já musím s hrdostí říci, že mi doma partner vždy pomáhal a bral všechny neuro pejsky za své.
A co vaši vlastní pejsci, cvičíte s nimi pravidelně?
Bez komentáře 😀
V rámci psí fyzioterapie jste vymyslela vlastní metodu The Spinal Walk System. Co si pod tím můžeme představit?
Ona je to spíše metodika než metoda. Tím, že jsem osm let působila na klinice, kde pan doktor Duchek často řešil neurologické pacienty, měla jsem jich v rukách skutečně tisíce. Během let jsem postupně přišla na to, jak pracovat s ochrnutými psy, kteří ztratili hlubokou citlivost, a stal se z toho systém, kdy jsem časem tak nějak věděla, co budeme dělat teď a co budeme dělat později 😊 A to je celkem rozhodující vědět, co se bude dělat. Jde tedy o to, jak naučit chodit psa, který své pánevní končetiny necítí díky poškození míchy. Jedná se o reflexní, takzvanou spinální chůzi. Možná si umíte představit, že psi, kteří jsou ochrnutí a o svých nohách už nic netuší, tak že se jim rozhodně chodit nechce. Zároveň jde i o to provést celým tím obdobím i majitele ochrnutého psa, protože cvičení s ochrnutým psem ani celá situace není zrovna jednoduchá.
Máte také vlastní centrum fyzioterapie zvířat PhysioDOG. Jaká byla vaše cesta k tomu otevřít si něco vlastního?
Já jsem dost konzervativní, takže pro mě je každá změna dost stres. Ale život člověka někdy posune někam, aniž by vlastně chtěl. Podobně to bylo i s vlastním centrem, kdy mě sled různých událostí posunul k vlastní rehabilitační klinice. Bez podpory přátel bych o tom dnes asi nepsala. A tak se to začalo zhmotňovat a najednou z rozjetého vlaku už nešlo vystoupit. Vzniklo tenkrát první „nezávislé“ rehabilitační centrum pro zvířata, které stálo mimo veterinární ordinaci. Pochopila jsem záhy, že takový projekt nemůže stát jen na jedné osobě, že kolem sebe potřebuji spolehlivé lidi. To bylo pro mě poměrně velkou neznámou a chvíli trvalo, než si všechno sedlo, jak mělo. Nyní mám ve svém týmu tak dokonale sehraný tým, že na holky nemohu už být pyšnější.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Asi právě to, že mám ve svém podniku lidi, kteří milují svou práci, rádi se učí a pomáhají mi udržovat velmi vysoký standard kvality rehabilitační péče. Tahle práce se dá dobře dělat pouze srdcem a já mám kolem sebe samé srdcaře. Holky si na nic nehrajou, přitom jsou to dnes už kapacity v tomto oboru s obrovskými zkušenostmi. To je moje obrovská radost! Má druhá velká radost je, že se na konci loňského roku podařilo otevřít Školu fyzioterapie zvířat, ve které se mnou spolupracují i vyhlášení veterinární lékaři a společně snad vytvoříme profesionály, s kapkou etiky, tak nezbytně nutné v tomto oboru. Tomuto koktejlu bych ráda říkala kolegialita. Trošku to postrádám a věřím, že se nám to podaří.
Více se od vás lidé dozví na Psonferenci. Prozradíte, o čem konkrétně budete povídat?
No určitě už neřeknu ani slovo, aby se všichni mohli těšit na přednášku.
Proč by podle vás na naši akci měli pejskaři zavítat?
Protože i já sama zírám, kolik zajímavých lidí a často i velkých kapacit se značnou vytížeností bude na akci přednášet. Vypadá to, že to bude dosti nabušené 😊 Tak se uvidíme v listopadu.
Foto: Aneta Přinesdomů, Lukáš Skalický
Psonference? Buďte u toho s námi... a skočte si pro jeden lupen!